Věda a technika

Alespoň se to domnívá Amerika na základě zaznamenaného startu z kosmodromu Xichang, a následného zaznamenání zničení Čínského meteorologického satelitu Feng Yun 1C. Číňané se k těmto zprávám nevyjádřili, ale pravdou je, že země schopná vyslat do vesmíru pilotovaný let nepochybně disponuje technologií schopnou dostat na 850 km vysokou oběžnou dráhu mnohem menší těleso. Ono totiž na zničení družice stačí v zásadě zásah tělesem o hmotnosti pouhých několika gramů, ovšem vyslaných na dráhu řekněme v protisměru. Ono je totiž kinetická energie gramu třeba železa nebo i jen kusu kamene docela úctyhodná, pokud se ve vztahu k likvidovanému satelitu pohybuje alespoň první kosmickou rychlostí (8 km/s) nebo i více. I nepatrný šroubek pak získává průbojnou sílu náboje vystřeleného z dlouhé odstřelovačské pušky, a satelity jsou konstruovány docela křehké, aby se daly snadno vynést na oběžnou dráhu.

A jako by nebylo technologií týkajících se počítačů v poslední době málo, tak si dáme ještě jednu. Jde o to, že společnost Helwett Packard oznámila, že se jejím výzkumníkům podařilo zvýšit za pomocí nanotechnologií hustotu součástek v jednom chipu 8 násobně. A to přitom při zachování současné velikosti tranzistoru, takže k výrobě by mělo údajně jít použít stávajících výrobních linek pouze s malou modifikací. Jde o užití tranzistorů velikých 45 nm (současná řekněme špička), ovšem propojovaných mezi sebou vodiči vytvořenými nanotechnologií, o šíři pouze 15 nm. Pokud si správně pamatuji, tak každý tranzistor má k sobě připojené tři vodiče, kolektor, emitor a bázi, takže jejich zmenšení pravděpodobně opravdu znamená ohromnou úsporu plochy. A ono se zvednutí hustoty součástek 8* zdá být hrozně moc, ale když si člověk uvědomí, že je to v třírozměrném prostoru, tak v praxi stačí, aby každá součástka (s příslušenstvím) zabírala pouze polovinu místa, a toho se nepochybně dá zmenšením vodičů okolo dosáhnout. Hm, jen tak dál, tohle vypadá opravdu zajímavě..

Již několik let je nákup nového počítače záležitostí spíše prestižní než funkční. Pro uživatele jež na pc pracuje je naprosto stejné, jestli má procesor běžící na 1,5 nebo 3,5 ghz, spíše by ho měla zajímat velikost paměti a disku. Ono totiž word prostě více výkonu procesoru nepotřebuje. Jasně, je krásné pokud se spouští o několik sekund dříve, ale pokud jej pouštíte dvakrát deně, tak je to naprosto jedno. Vlastně vrcholem masírování mozku uživatelů jsou 64 bit procesory a nejnověji též procesory s více jádry. Minimálně 90% lidí, jež tyto kupují je vlastně nikdy nepoužijí, a to ani v herních počítačích, podpora více jader či procesorů je relativně minimální, jedinou výhodou je snad to, že dotyčná hra má svoje jádro procesoru opravdu jen pro sebe, nemusí se o ně dělit s dalšími programy. To je ale řečeno poctivě výhoda relativně minimální, obávám se, že používat opravdu výpočetně náročné programy a vedle toho hrát nějakou novou, na výpočty náročnou hru prostě stejně nejde dohromady. A koneckonců, co je takovým výpočetně náročným programem, jež by hře ubíral na výkonu? Přehrávání videa? Tak náročné není, a asi nejde sledovat film a hrát. Sledování tv? To by měla dělat TV karta, taktéž nahrávání něčeho z televize na disk. Lámání hesel? To a) nedělá slušný člověk, b) stejně to asi nebude nikdo soudný provozovat na domácím počítači. Renderování náročné grafiky? No teda, týká se profesionálního grafika, a pokud by ho šéf načapal jak si hraje v pracovní době, tak má vyhazov. Ale ten grafik je jeden z mála kdo opravdu dvě jádra (klidně i deset) využije. Prostě, pro naprostou většinu lidí nemá více procesorů či jader smysl. Akorát tak k chlubení: Já mam počítač s Core2 DUo, GF8800GTX a buhvíčím ještě. Pro práci by ovšem bylo daleko užitečnější mít jako procesor pomalejší jednojádro s co největší cache, Větší paměť, grafiku třebas na úrovni GF6600 (přecejen nějakou tu hru občas) a například kvalitnější monitor, ze kterého nebolí oči. To je totiž defakto na počítači nejdůležitější? Jak vypadá ten obraz, na který se díváte celý den, ne jestli po pěti vteřinách nějaké zátěže při otevírání dokumentu ve wordu má procesor zátěž 10% nebo 40%. Pokud To není permanentně 100, pak jste v pohodě. Zkrátka a dobře, dual core je geniální. Ne po stránce výkonu a technologie, ale po stránce marketingu. Přesvědčit miliony lidí k tomu, aby si koupili za těžké peníze něco co nepotřebují, nevyužijí a ještě jsou spokojeni že to mají??

Dovolil bych si ještě jedno doplnění včerejšího výčtu zbytečných technologií. A to FB DIMM paměti. Jako už tomu bývá, na začátku byla myšlenka, jež vypadá, logicky v pořádku. U současných pamětí je frekvence už tak vysoká, že je problém synchronizovat více čipů vedle sebe, výsledkem je to, že základní desky tvoří v prostoru mezi procesorem a pamětí šílené změti vodičů, zajišťující, aby se data dostaly do a z jednotlivých pamětí ve stejné době. Prostě při dost vysoké frekvenci je i rychlost světla limitující, a jednotlivé datové dráhy prostě musí být fyzicky stejně dlouhé. Návrh nových FB (Fully Buffered) pamětí toto řeší. Procesor komunikuje přímo jen s první pamětí v řadě, Pokud ta nemá požadovaná data k dispozici, tak se sama ptá paměti druhé, ta případně třetí atd. A tím bufferem je míněn další paměťový čip, kam se prostě ukládají naposledy žádané informace, aby se nemusely složitě hledat znovu. Z toho už plyne jeden kámen úrazu: Čím více bude pamětí v řadě, tím pomaleji se dostanou data z těch vzdálenějších k procesoru. A Jak jsem pochopil, tak není možnost ovlivňovat, která data mají mít přednost, v rychlejších (bližších pamětech). Ono totiž u paměti vlastně naprosto nezáleží na její frekvenci. Snaha mít všude co nejvíce MHZ je neblahý důsledek obchodní strategie Firmy Intel. U paměti je naprosto nepodstatné, jak rychle za sebou přijímá nebo odesílá impulzy, u paměti je důležité jediné: Za jak dlouho po požadavku na data je procesor obdrží (a poté jak rychle, kolik mb za vteřinu) případně přesně naopak, za jakou dobu (a jak rychle) jsou data poslaná do paměti zapsána. Je naprosto jedno, jestli má paměť 400 mhz a doba za kterou začne číst jsou 2 tiky, nebo jestli běží na 800 mhz a čte za 4, u zápisů je to logicky totéž. "Rychlejší" paměť se akorát kvůli vyšší frekvenci více hřeje, nic víc. A právě poměr mezi frekvencí (teoretická rychlost) a skutečnou latencí a propustností dat je u FB pamětí více než mizerný. Požadavek na data se totiž napřed odešle na Buffer, jež sídlí v centru první z pamětí. Když ten data neobsahuje, tak se ptá vlastní paměti, když ani tam data nejsou, tak bufferu paměti číslo 2, ten se ptá vlastní paměti, pak bufferu číslo 3 atd. Z toho vyplývají neskutečně vysoké časy, kdy procesor jen čeká na data a nemůže nic dělat (respektive málo). A navíc mají FB paměti ještě jednu nevýhodu: Děsně hřejí. Ono už stačí žhavý procesor, přidat k němu (problematické) paměti jež samy žhaví natolik, že vyžadují aktivní chlazení? Neříkám, že tato technologie musí být k ničemu, dokázal bych si představit že po pár letech optimalizace můžou být FB DIMM paměti naprosto běžné a rychlé, ale TEĎ nejsou.

pojďme si uděšlat takovou malou přestávku, holédnout se za technologiemi jež se ukázaly (nebo ukazují) zcela zbytečné, nepoužitelné, vedoucí do slepé uličky a podobně.

Ageia Phys-X, přídavná karta do pc vypočítávající složité fyzikální jevy, jako jsou například deformace v místech kde na sebe dva předměty naráží, pohyby částic po výbuchu a podobně. Což o to, nápad v zásadě není špatný, ale tvůrci nedomysleli detail: Vzhledem k ceně karty s Phys-X vyjde mnohem levněji druhá grafická karta, a pokud se jen zlomeček jejího výkonu použije na tyto výpočty, tak to zvládne na jedničku.

Blu Ray a HD DVD, nové formáty optických disků. To že bude tato technologie problematickou daly firmy podílející se na jejím vývoji jasně najevo už tím, že se neshodli na společném formátu. Výsledkem jsou dva rozdílné optické disky, sice s poměrně značnou kapacitou, ale s velmi, velice problematickou možností výroby zařízení jež bude číst oboje. Ale hlavně: K čemu tyto disky budou? K distribuci filmů ve vysokém rozlišení (viz dále) a k zálohování dat. Fajn, ale ohledně toho zálohování, jakou budou mít trvanlivost? Ono už je to dost zlé u dvd, tam kde staré cdčko vydrželo několik let i za poněkud drastičtějšího uložení/neuložení tam je u DVD relativně normální, že je po dvou letech (kdy je médium v krabičce, nepoškrábané, ne na teple, ne na slunci) část dat nečitelná. Jak tomu tedy bude u média využívajícího ještě hustší zápis? Nečitelné ještě než opustí zapisovač?

HDTV a její součásti. Copak o to, vyšší rozlišení nemůže být na škodu, ale HDTV je projekt naprosto nedotažený do konce. To že různé společnosti masírují zákazníky tím, jak je jejich produkt HDTV ready je jen reklamní trik. Technologie zvaná HDTV totiž vlastně neexistuje. Jde o video o vyšším rozlišení než má DVD, které ale díky nulovému zabalení (kompresi) pouze zabírá neskutečně místa, více detailů v něm není, právě naopak.

Intel Pentium 4. Už když přišlo P4 na trh, tak mnoho lidí tušilo, že jde o slepou uličku vývoje. 2 ghz procesor totiž po stránce výkonu víceméně nestíhal teoreticky daleko slabší Pentium 3. Problémy byly na mnoha stranách, kromě potřeby velmi vysokého příkonu má P4 například mnohem pomalejší cache paměť a podobně. Nicméně P4 mělo komerční úspěch, krásný důkaz toho, že reklama prodá i řekněme ne zrovna dobrý výrobek. Po postupném zvýšení frekvence až ke 4 ghz byl nakonec i Intel nucen přiznat, že tudy cesta nevede, a prakticky celý vývoj P4 byl založen do šuplíku. Core procesory vycházejí z P3.

A na čestném prvním místě se nalézají SONY baterie. To co započalo zcela nenápadně několika shořelými notebooky (Tak co? Má to v záruce, tak se stroj vymění za jiný a zákazník bude dál spokojený.) se postupně vyvinulo v docela rozkošňoučkou aféru. Ukázalo se totiž, že SONY vyrábělo baterie se závadami jež způsobují jejich přehřátí až shoření docela dlouho. A jelikož zásobuje snad všechny výrobce notebooků, tak se tyto kvalitní baterky postupně dostaly do celého světa. Výrobci notebooků byli nuceni svolat do servisů více než deset milionů zákazníků a bezplatně jim vyměnit baterii za jinou. A pochopitelně, SONY to platí, upřímně pochybuji že v příštích řádově deseti letech najde nějaký solidní výrobce odvahu použít SONY baterie. Co se holt dá dělat, ztráta dobrého jména je mnohem horší, než jen holá ztráta zisku za patříčný počet baterií.