Věda a technika

Japonci musí skusit opravdu všechno, jakákoliv technika je pro ně jen základem dalšího pokusu, ale to co prováděli tentokrát zní opravdu divně. Letadlo na baterie. A k tomu normální, tužkové.. ne nějaký megastroj s tunami těžkých akumulátorů. Hned první pokus byl ovšem docela úspěšný: letoun vydržel ve vzduchu bez vteřiny rovnou minutu, a uletěl 391 metrů. Což je rozhodně víc, než kdysi první let bratří Wrightů, těm se podařilo jen 259. Na druhou stranu, ale dnes toho víme o létání mnohem víc jak oni. Každopádně by mě ale zajímalo, jestli stroj přistál z důvodu nedostatku energie, a jestli ano, tak proč. Podle mě se totiž žádný chemický článek nestihne za minutu vybít. Spíš se zoxiduje velká část povrchu vnitřních látek, a dodávka proudu poklesne řekněme na polovinu či třetinu. Jestli je to tak, tak by nejspíš stačilo do okruhu připojit desítku nových baterií.. Navíc zdaleka nejhorší na spotřebu musí být rozjezd a vzlet, samotný let bude asi spíš klouzání po vzduchu, jako u bezmotorových kluzáků. Každopádně fakta jsou docela impozantní: Letadlo vážící 54 kg nesoucí na palubě japonského studenta technologického institutu o váze 53 kg (tedy celkově 107 kg, pro ty co neumí počítat) zvládlo zvednout ze země 160 tužkových baterií Panasonic. čili to vychází přibližně 1,5 baterie na kilogram. To mi přijde jako poměrně nízké číslo, když uvážíme kolik energie musí padnout už jen na rozjezd takové hmoty. Upřímně, jen je škoda, že se většina poznatků získaných při podobných experimentech neaplikuje následně na skutečná letadla. Podobný stroj by totiž při vybavení velmi lehkým motorem jako je v sekačkách musel uletět na litr benzínu neskutečné kilometry, pravděpodobně mnohem více než ujede normální automobil.

Priony, tedy malé kousky škodlivé bílkoviny vyvolávají mnohé nepříjemné choroby, jako například Creutzfeldt-Jakobova choroba, nemoc šílených krav, syndrom chronické únavy u zvěře a podobně. To se ví, ale doposud nebylo jasné, jak se zvládá sama bílkovina šířit z jednoho hostitele na druhého. Pascal Leblanc, vedoucí týmu Francouzských vědců ale nyní podal poměrně zajímavé vysvětlení. K šíření prionů podle něj dochází ve spolupráci s retroviry, jež na sebe prostě napřed dotyčný prion navážou, a při průniku do buňky jej prostě vezmou ssebou. Jde pravděpodobně o jakési biologické maskování před imunitním systémem. Hm, musím uznat, že to zní logicky, vir tak pravděpodobně vypadá jako neškodný a pronikne lépe k cíli, zatímco později odhozený štít obsahující náhodou nebezpečné priony napáchá ještě velkou škodu.

A pravděpodobně i dalších planet navrhli vědci z MIT. Má jít o soustavu minisond, obsahujících palivový článek, kameru, komunikační zařízení a umělý sval, umožňující jim poskakovat rychlostí asi 10m za hodinu. Tyto sondičky by relativně rychle pokrýt území stovky čtverečních kilometrů. Při stejné hmotnosti jako má současné Marsovské vozítko by se jich dalo na místo dopravit tisíc, a tak nejenže by pokryly značný prostor, ale navíc by bylo možné riskovat zrtáty, a poslat některé do špatně přístupného terénu. Sondy by měly být spojené v místní počítačovou síť (žeby klasické wifi?) a přes ní vysílat svoej údaje větší sondě (použitý termín je blízko, ale není řečeno jestli an povrchu, nebo na nízké oběžné dráze) jež je dále předá zemi. No, uvidíme jak tohle dopadne.

Od okamžiku vzniku první ponorky bylo jasné, že je potřeba nějaké možnost, jak v případě potřeby poškozené plavidlo a jeho posádku zachránit. U starých ponorek, schopných nabrat hloubku jen několika desítek metrů stačí ětšinou prostě vyplavat některým z poklopů, případně torpédovou rourou. Ale co s velkými ponorkami schopnými se potopit o hloubek několika set metrů, případně s palvidly havarovanými na dně v těchto hloubkách? Relativně nedávná katastrofa Ruské ponorky Kursk jasně ukazuje, že čekat a doufat, že se to nějak vyřeší samo rozhodně není dobrý nápad. A jelikož podobnými ponorkami nedisponuje pouze Rusko, ale i NATO, tak začalo před několika léty vyvíjet nový záchranný systém, jež by měl nahradit staré záchranné ponorky třídy mystic. A po několika letech se zrodilo plavidlo NSRS (NATO Submarine Rescue System) které se skládá z ponorky a průzkumného robota používaného k lokalizaci havarovaných plavidel. Ponorka NSRS je schopná provádět záchrané práce v hloubce až 600 metrů pod vodou, a současně je natolik malá, že ji lze naložit na jakoukoliv loď s alespoň 400m čtverečních místa na palubě. Což znamená, že je ji možné dopravit pomocí kombinace letadel a lodí na jakékoliv místo na světě do maximálně 72 hodin. (Hm, to ale asi stejně mezitím většina havarované posádky zemře ne?) Každopádně je to ale pokrok, už proto, že i jen sám průzkumný robot je schopen dodávat uvězněné posádce kyslík, dokud nedorazí velká loď, přimontuje na trup náhradní propust, a začne po patnácti lidech evakuovat posádku.

Vědcům se podařilo (vlastně zcela náhodou) zjistit, že suchý led (ledový oxid uhličitý) tvoří za mimořádně vysokého tlaku a nízké trploty nekrystalickou formu, sklo. Pravda, zatím existující pouze v laboratoři, ale už předem o sobě dávající vědět mimořádně vysokou tvrdostí materiálu. Nyní doufají nže smícháním s běžným sklem (tavený oxid křemičitý) by se mohl získat materiál mimořádně tvrdý, odolný a stabilní za normálních podmínek, tj použitelný například i jako bezpečnostní sklo. Na druhou stranu se plánuje vyzkoušet i tlaků ještě vyšších, a zjistit jestli pak CO2 nevytvoří ještě nějakou další, neznámou formu. (bohužel se mi nepovedlo zjistit kdo a kde výzkum prováděl, škoda.. Nicméně docela zajímavé téma ne? Chování běžně známých látek se při změně tlaku a teploty většinou značně liší, stačí si jen uvědomit, co udělá vody když se ochladí pod 0C.)