Věda a technika

Na rozdíl od předpovědí odborníků se jaksi globální oteplení buď nekoná, nebo poněkud divně, průměrné teploty světových oceánů totiž klesají. A kupodivu se zdá, že tomu je podobně i s likvidací lesů celé planety. Ono totiž zatímco nejchudší státy likvidují lesy na prodej dřeva a kvůli obdělávání půdy, tak naopak ostatní lesy obnovují, a tak se to velmi vyrovnává. A nejpřekvapivější je, že kupodivu mnoho zemí zalesňuje, i přes rostoucí těžbu dřeva, takže se zdá, že ono to spolu tak moc nesouvisí. Respektive souvisí, ale je prostě potřeba za vzrostlé vytěžené stromy zasadit patřičný počet nových, a ne jako se tomu dělá v tropech, udělat na chudé půdě políčko, jež něco málo plodí pár let, a pak vymýtit další kus pralesa.

Deset let, takovou dobu fungovala sonda Mars Global Surveyor bez jdiného problému. Po dvou letech cesty k sousední planetě, po postupně čtyrech prodlouženích mise nastal problém. A to možná již definitivní. Poslední informace od sondy totiž byla o selhání motoru natáčejícího solární panely směrem ke slunci. COž znamená problém značně závažný. V takovém případě se má sonda natočit ke slunci celá, což ovšem pravděpodobně rozhodilo nasměrování antény na zem. Pravdou je, že situace ještě není zcela ztracená, NASA se ještě pokusí neodpovídající sondě vyslat nové povely prostřednictvím další sondy, Mars Reconnaissance Orbiteru, případně prostřednictvím vozítek Spirit a Oportunity přímo z povrchu Marsu. Nicméně jak to vše dopadne se teprve uvidí, možná se Global Surveyor ještě podaří nějak zprovoznit.

Bez ohledu na jisté slibné výsledky výzkumů jsou solární baterie relativně zastaralou a nevýkonnou technologií. Jejich účinnost není nic moc, a navíc se obvykle na výrobu spotřebuje víc energie, než jí potom za svou životnost spotřebuje. Současné solární články totiž musí být vyráběny z velmi čistých materiálů, a ty jsou právě nejen drahé, ale také na vyčištění třeba křemíku padne velké množství elektřiny. Na druhou stranu, některé objevy se jeví relativně zajímavé. Jedním z nich ej například výroba solárních článků z křemíku jež je přečištěn jen značně nahrubo. Tyto články mají mít sice jen asi poloviční účinnost než ty z čistého materiálu, ale díky mnohonásobně nižší ceně surovin by měly být opravdu levné a rentabilní. Druhou velmi zajímavou možností je objev materiálu, jež pozměňuje vlnové délky procházejícího světla tak, že by solární článek jím pokrytý mohl zpracovávat mnohem větší část slunečního záření. Z pohledu článku osvětleného klasicky přes sklíčko by mělo jít o efektivitu nad (relativních) 100%, což by také znělo dobře. A jako poslední jsem zaslechl cosi o pokusech s mini články pokrytými právě touto speciální hmotou, na které je světlo soustředěno zrcadly, tam je pak ještě výhodou prakticky nulová ztráta elektřiny na tenkých vodičích, které jsou u klasického solárního článku běžně dlouhé několik metrů. Uvidíme kam celá tato technologie povede, ale s trochou investic by se mohlo dojít k zajímavým výsledkům.

Již ve starověku věděli vzdělaní lidé (kněží, matematikové, fyzici atd) že slunce poskytuje značné množství světla a taple. Tedy, toho si všiml i poslední rolník, že sluníčko hřeje, ale vzdělanec uměl například soustředit teplo do jediného místa pomocí lupy, a tam pak třeba zapálit oheň. Důsledky dopadajícího slunečního záření jsou všude kolem nás, vlastně by se dalo říct, že vše pochází ze slunce. Minimálně prakticky veškerá energie. Pokud se pominou elektrárny geotermální a přílivové, které pohání teplo země a přitažlivost měsíce, tak je jen jaderná elektrárna možností, jež nepochází e sluneční energie. Oproti tomu veškeré elektrárny vodní pohání slunce tím že odpařuje vodu z oceánů, a elektrárny tepelné spalují uhlí, zkamenělé dřevo pradávných stromů, jež ke svému růstu spotřebovaly mnoho slunečního svitu. Ovšem má to háček. koloběh vody je omezený a elektřiny z něj nelze získat o mnoho více než se již dnes získává. A spalování uhlí je problematické hned navícekrát. Znečišťuje ovzduší a navíc je ho omezené (a stále klesající) množství. Proto je shana hledat alternativní zdroje energie, jenže bohužel, zatím se daří jen střídavě. Sluneční svit se totiž na elektřinu přeměňuje relativně špatně. (pokračování příště)

V rámci zveřejňování archiválií z Iráku se Američanům docela nepovedla kontrola. Mezi přepisy spousty neškodných (a hlavně naprosto nedůležitých) papírů totiž kdosi na net umístil i diagramy, tabulky a rovnice pocházející z Iráckého jaderného výzkumu. A to údajně v takovém stavu rozpracovanosti, že by podle nich odborník bez problémů zvládl postavit jadernou bombu, jako podle kuchařky. Texty byly sice po odhalení New York Times okamžitě zablokovány, ale do té doby si je mohl prohlédnout každý. Tudíž jestli je pravda, že Korejcům ve skutečnosti jejich pokusný jaderný výbuch nevyšel, tak nyní už je to asi trochu jinak. Ten další totiž s použitím těchto informací fungovat bude.

Již po tisíc dní popojíždí a fungují na Marsu dvě pozemská vozítka. Pravda, sice nepojíždí příliš závratnou rychlostí, ale na robotky s původně plánovanou životností 3 měsíce to vůbec není špatné. Obě vozidla za tuto dobu nejenže dodala obrovské množství fotografií, ale také sama o sobě demonstrují to, že podmínky na povrchu rudé palnety jsou jiné, než se očekávalo. Jakési záhadné jevy totiž poměrně pravidelně smetají prach z jejich solárních panelů, jen díky tomu vozítka zatím fungují. Plánovaná životnost 90 dní totiž jaksi nemá nic společného s opotřebováním materiálů, ale s očekávanou dobou za jakou zasviní marsovský prach solární panely natolik, že nebudou schopné dodávat dostatek energie. Pokud pomineme představy marťana s prachovkou, tak je jisté, že se na vozítkách buď musí srážet něco jako rosa, co panely oplachuje, nebo se musí měnit místní magnetická pole, takže je prach odpuzován, nebo prostě něco. Každopádně když vozítko nazvané Spirit dojelo k místním kopcům, nalezlo na jejich úpatí stopy eroze, jaké zanechává proudící voda, čili je relativně pravděpodobné, že čištění solárních panelů může mít opravdu na svědomí srážející se (a stékající) vodní pára. Po západu slunce se totiž zajisté kovová konstrukce ochladí daleko rychleji než okolní terén, a tak se dá čekat, že by se na ní pára srážela. Každopádně je ale jisté, že zrovna tato výprava na sousední planetu se NASA mimořádně vydařila. Nu pravda, po předchozí ostudě. Minulé sondy jaksi nepřistály ideálně, protože díky vzájemnému nedorozumění konstruktérů byly části plánů uvedeny v palcích a části v centimetrech. (Hm, nebo to bylo o rychlosti sestupu do atmosféry a výšce, a šlo o kilometry a míle?) Každopádně trapas v ceně x milionů dolarů.